Nejlepší zahraniční alba 2025

THRASH OR DIE se celoročně soustředí na domácí scénu, nicméně alespoň jednou za rok by bylo fajn otevřít zahraniční okno. Třeba si ještě někdo vzpomene, že mu něco chybí dokoupit pod vánoční stromeček. Nebudu vám doporučovat 150 alb. Jsem vždy otrávený z toho, když vidím od publicistů na konci roku dlouhé seznamy záznamů, které slyšeli. Proč a pro koho to dělají? Když si z toho nikdo nic nemůže vzít. Já třeba za posledních 365 dní slyšel 7000 písniček z 2500 alb od 1200 interpretů (zdroj last.fm), přesto jsem udělal žebříček pouze pěti nejoblíbenějších thrashmetalových desek a přihodil k tomu tři fošny z jiných žánrů. 

THRASH METAL

Těsně pod čarou skončili HIRAX - "Faster Than Death" a DESTRUCTION - "Birth Of Malice"

5. PHANTOM - "Tyrants Of Wrath" (Mexiko)

Suverénně největší punkáči z mého seznamu. Mexičany jsem shlédnul letos v rámci festivalu Thrash Nightmare a to je i jeden z důvodů, proč se dostali do mého užšího výběru. Zuřivost riffů starého germánského thrash metalu od raných KREATOR a SODOM se jim daří prodat i při živé produkci. "Tyrants Of Wrath" je díky přebalu fešák. Oceňuji také hudební odvahu provzdušnit záznam doomovější či klavírní skladbou. Muzikanti jsou stále velice mladí, takže nás mohou čekat ještě skvělé věci. Na tebe si PHANTOME dám pozor!

4. SODOM - "The Arsonist" (Německo)

Když jsem poprvé letos slyšel "The Arsonist", tak jsem si řekl: "Sakra, tam je všechno, co mám na SODOM rád." Taky jsem to pravděpodobně poslouchal letos nejvíce. Typický rukopis a zvuk - člověk se podobná alba nemusí učit poslouchat, prostě to do uší leze hned. Jedná se o druhou řadovku po návratu Franka Blackfirea a nebýt znalosti předchozího opusu "Genesis XIX" (2020), nejspíše bych ho postavil výše v žebříčku. Ač je totiž deska nabouchaná, tak hitovější skladby typu "Nich mehr mein Land" a "Friendly Fire", na které si s radostí vzpomenu po pěti letech, mi tam trochu chybí.

3. VIOLATOR - "Unholy Retribution" (Brazílie)

Stupně vítězů a těžké rozhodování, jak to spravedlivě poskládat. Být mladší, tak bych "Unholy Retribution" asi označil za album roku. Opravdu se jedná o ryzí thrash metal. Jihoameričané na sebe upozornili po šesti letech. Parádní návrat se vším všudy. VIOLATOR fanaticky stále uctívají SEPULTURU a SLAYER a nabízejí menší zvukové vylepšení. Četl jsem od zlých jazyků, že se jim nelíbí zvukový kabát. To vážně? Deska má díky němu lepší dynamiku, hloubku a atmosféru. Materiál není složený náhodně, jsou v něm, navzdory vysokému tempu, promyšlené rytmické změny. Thrashmetalová nezvladatelná bouře ve mně rezonuje ještě čtvrt roku od vydání.

2. CORONER - "Dissonance Theory" (Švýcarsko)

Něco pro velké kluky. Opravdovou radost mohou mít posluchači švýcarských virtuózů. Však čekali 32 let! Mezi nejsilnější stránky záznamu patří tradiční CORONERSKÝ rukopis. Jakmile po intru začne hrát úvodní kytarový riff, tak vím, koho poslouchám. Navíc barva vokalistova hlasu zůstala téměř totožná. To ale moje obludnost nějak věděla, jelikož před několika lety byla na koncertě. O instrumentálním umění nemá cenu diskutovat, ale trochu jsem měl obavy, jestli se jim podaří po takové době zkrotit hudební ega. Konstatuji, že "Dissonance Theory" není žádná masturbace hmatníku. CORONER všechen svůj um podřídili skladbám, které vrcholí ve správný moment a disponují špičkovou rytmikou s podmanivou atmosférou.

1. EVILCULT - "Triumph of Evil" (Brazílie)

Vzpomínám si na koupi kazet "At the Darkest Night" a "The Devil Is Always Looking for Souls" u Tapes of Terror. EVILCULT jsem tehdy považoval za malou poctivou undergroundovou skupinu. Jenže přišel letošní rok a příjemný šok. "Triumph of Evil" nahrála dospělá banda, která má určitě ambice udělat průvan na metalové scéně. Borci jsou záběrem blízko k nejkrásnějšímu období DESTRUCTION (také slyším trochu Schmier manýry na vokálech), ale dělají to hodně po svém. Důvod, proč dávám EVILCULT na první příčku, je jednoduchý. Materiál má příjemné tempo, příjemný zvuk a hlavně se všechno snadno pamatuje – riffy a sóla si omotají kolem prstu každého vyznavače opravdového metalu. Dobrým kořením je atmosféra první vlny black metalu. Záznam rozděluje povedená instrumentálka. Největší překvapení se koná ve finále "Endless Night", což by klidně mohl být nějaký 80's pop-rockový hit, kde se nešetří syntezátory.

DEATH METAL

Těsně pod čarou skončili INNUMERABLE FORMS - "Pain Effulgence"

OBSCURA - "A Sonication" (Německo)

O Němcích se moc dobře ví, že to s kytarami umí. Stejně tak se ví, že Steffen Kummerer může být reinkarnací velikána typu Mozart. Brousí svoje dílo jak diamant, ale pod takovým tlakem. Uf. To se mi strašně líbí. OBSCURA neslevuje ze svých technických nároků, přesto bych přísahal, že každá jejich novinka se lépe poslouchá a je přístupnější více posluchačům než předchozí záznam. Poslední zářez má příjemně krátkou stopáž. Strašně rychle to uteče. Za menší překvápko se dá považovat baladická písnička "Evenfall". Uctívači vesmíru, mistři hudebního cítění a techniky rozhodně nezklamali.

BLACK METAL

Těsně pod čarou skončili THE GREAT OLD ONES - "Kadath"

BLUT AUS NORD - "Ethereal Horizons" (Francie)

Na projektu BAN miluju, že umělec, který za ním stojí, potlačil své ego úplně. Je stále v anonymitě. Možná se jedná o jeden z těch měkčích a přístupnějších zářezů v diskografii talentovaného Francouze. Objevují se na něm dokonce čisté zpěvy. Zatímco předchozí dva záznamy "Disharmonium" byly o dost temnější, tak novinka nás vrací někam do období "Hallucinogen" (2019), což bylo pro moje chápání hudby jedno z úplně nejvíce zásadních alb. Opět se posluchač může ponořit do nejhlubšího nitra a užívat si návštěvu snových krajin. Název záznamu rozhodně prázdnou slámu netluče.

OSTATNÍ

Těsně pod čarou skončili LUDOVICO EINAUDI - "The Summer Portraits", KING GIZZARD & THE LIZARD WIZARD - "Phantom Island", SHARON VAN ETTEN & THE ATTACHMENT THEORY, EXPLOSIONS IN THE SKY - "American Primeval", EVGENY GRINKO - "Winter Moonlight", TOWER - "Let There Be Dark"

GABRÍEL ÓLAFS – „Polar“ (Island)

Nejtěžší výběr na konec. Mohl tu být klidně LUDOVICO EINAUDI, jenž nahrál po delší době svěží klavírní skladby, nebo EXPLOSIONS IN THE SKY, kteří udělali možná jeden z nejvíce atypických soundtracků pro western (seriálový hit Kdysi dávno v Americe). Zvolil jsem „Polar“. GABRÍEL ÓLAFS je můj letošní největší objev. Snadno se jeho hudba může stát nejen mým životním soundtrackem. Zjistil jsem totiž, že to mohu poslouchat při jakékoliv příležitosti. V jednu chvíli slyšíte klavír à la melancholický Trent Reznor, aby vás za okamžik orchestr z Reykjavíku přenesl na místo, kde jste úplně sami a můžete v klidu přemýšlet o své vlastní podstatě.