Marty Friedman - Dreaming Japanese
Autobiografii Martyho Friedmana jsem obdržel v rámci spolupráce s časopisem Spark a vydavatelstvím Smile Music. Tímto jim děkuji za předčasný vánoční dárek. Na četbu jsem se velmi těšil – mám totiž "přelouskanou" i biografii Davea Mustaina, se kterým Marty strávil v Megadeth deset let. Už tehdy se mi zdálo, že Mustaine ve svých pamětech leccos vynechal (a nejspíš věděl proč), ale pojďme na to popořadě.
Kniha "Dreaming Japanese" se čte úplně sama. Nevím, do jaké míry do textu zasahoval hudební novinář Jon Wiederhorn, ale v každém případě Martyho skvěle vedl. Už na prvních stránkách jsem přemýšlel, kolik majitelů této knihy se někdy také učilo na kytaru, zažilo divokou párty ve zkušebně nebo se zúčastnilo hudební soutěže. Věřím, že právě těmito momenty dokázali autoři čtenáře do příběhu okamžitě vtáhnout.
Obsah nabízí spoustu zajímavých informací, o kterých jsem neměl ani tušení. Velká část příběhu se odehrává například na "nemetalové" Havaji. Informačně jsem se začal pořádně chytat až kolem sté stránky, kdy se děj přesouvá do sanfranciského klubu Ruthie's Inn – domovského podniku mé nejoblíbenější kapely. Kniha vzpomíná i na osud Martyho spoluhráče z Cacophony, Jasona Beckera.
Pak přicházejí kapitoly o Megadeth. První věcí, která mě trochu zklamala, byl popis komponování alba "Rust in Peace". Představoval jsem si, že jeden z nejzásadnějších milníků metalové historie vznikal trochu jinak. Marty si po svém nástupu musel připadat jako v nějaké sektě; Dave Mustaine se totiž jevil jako jedna velká záhada.
Celým příběhem prostupuje několik nenápadných indicií, které naznačují, že Martyho cesta nevyhnutelně směřuje do Japonska. Marty působí jako ohromný sympaťák – o své rodině i o všech ženách, které mu zkřížily cestu, mluví s obrovskou úctou. Do této uzavřené orientální země se svou povahou skvěle hodí. Jen jsem netušil, že je tam dnes známější díky svým televizním pořadům než díky hudbě.
Moje osobní úvaha na závěr: Ačkoliv spojení Mustaine–Friedman přineslo Megadeth komerčně nejúspěšnější období a oba hudebníci se chtěli dostat na úplný vrchol (i za cenu přizpůsobení se průmyslu), hudebně se vlastně ubíjeli. Rozchod nakonec oběma kytaristům prospěl a vnitřně je osvobodil.