BRUTAL ASSAULT 2026

Když jsem byl v roce 2022 na Brutalu naposled, řekl jsem si, že už sem nepojedu. A to přesto, že jsem díky práci (před a po akci) míval přístup všude po backstage a své pohodlí. Ale byly zkrátka věci, co mi již dlouhodobě vadily. Nikdy jsem nebyl příznivcem multistageových festivalů, kdy člověk, pokud chce vidět alespoň většinu svých oblíbenců, musí přebíhat jak magor kilometry mezi scénami, prodírat se davy a o nějakém rozumném času na regeneraci, pokec s přáteli či náhodnými kolemjdoucími, občerstvení ani nemluvě. Ano – davy, horko, vyčerpání a pocity, že člověk jde na x-tou oblíbenou kapelu již jen proto, že "musí", a vlastně se jen těší, jak si dá potom studené pivo a pokecá se známými, pokud je někde najde. Člověk z pohodlí domova vidí plný line-up a už si brousí zuby, kolik skvělých srdcovek mu tam zahraje a jak to bude super, jenže ejhle, když pak vidí running order, zjistí, že určité věci bude muset oželet už jen kvůli křížení na různých stagích (ano, jsou blázni, kteří jsou schopni jít třeba i na 3 songy jedné kapely a pak přebíhat půl kilometru na zadní stage, "ulovit" kus jiného interpreta, nicméně mezi takové nepatřím a radši si vyberu jednu kapelu, jejíž set zhlédnu pořádně). No a na mnoho dalších věcí už zkrátka nezbyde síla, jako například koukat na páté vystoupení v řadě bez odpočinku.

Letošní rok jsem však vynechal Obscene Extreme (i když mi tam krom atmosféry a společenských důvodů stačí jen pár lákadel, tak letos nebylo ani to) a svou premiéru na polském Mysticu jsem pojal spíše jako výlet a poznávačku. A tudíž mi přece jen chybělo nějaké to hudebně-společenské vyžití. A tak jsem se rozhodl, že vezmu Brutal na milost. I proto, že jsem se sem mohl dostat zadarmo a s pár výhodami, i když bez backstage. Velkou měrou k tomu přispělo i mnoho perliček pro nerdy a hudební labužníky z žánru starého řemesla a zejména thrash metalu. A jsem rád, že v tomto pořadatelé zvolili taktiku zaměřit se na klenoty pro posluchače jdoucí hlouběji než na velká jména. Nicméně z výše uvedených důvodů jsem se rozhodl, že to pojmu letos jinak. Zvolil jsem si pár kapel, které chci vidět tak, abych si je přiměřeně užil a nestal se z toho otravný přebíhací maraton, a pak nějaké, na které se kouknu jen v případě, že se bude chtít. Denně to dávalo okolo pěti interpretů, což mi přijde tak akorát. V tomto oceňuji i možnost stáhnout si festivalovou aplikaci, kterou jsem i jako dost staromilský člověk využil, a zde si vytvořit vlastní program, přičemž hvězdičkou bylo možné označit kapely "must see" a půlhvězdou ty "zajímá mě to". Nicméně už dost na úvod, k celkové organizaci, směřování a dojmům z festivalu se ještě vrátím v závěru (pro ty, co to zajímá více než nudný popis jednotlivých dní a mnou viděných kapel, nechť SCROLLUJÍ NA ZÁVĚREČNÉ ODSTAVCE). Nyní pojďme na samotné hrací dny!

Den 1. (úterý 4. 8. 2026, warm-up day)

V úterý přijíždím z organizačních důvodů již před otevřením areálu. Po vyřízení pár formalit a rozbití tábora se jdu aklimatizovat (vyšlo to akorát) hned na první kapelu, což jsou kolínští mládenci Mordloch, hrající záhrobní death ve stylu Sněti a mí oblíbenci na tuzemské scéně z poslední doby. Dostávám, co chci, potkávám první známé (nerdy s podobným vkusem a vestičkami plnými nášivek – tzv. odpuzovači žen :-)). Důstojný začátek a nekompromisní rozjezd! Nutno dodat, že celý warm-up day probíhá na třetí (Obscure) stagi. Zbytek areálu se v tu dobu ještě dochystává a je pro veřejnost zapovězen. Po Mordloch jdu obíhat známé, popít pár drinků a tak dále. Pak se jdu podívat na ostravské Nahum, které jsem k mému velkému překvapení znal doteď jen podle názvu (ano, nebijte mě, ale mám v životě ještě spoustu jiných věcí než muziku a metal, a tudíž mám své mezírky). Došel jsem na radu kámoše, který mi je doporučil, i když má v mnoha věcech odlišný hudební vkus, a je mi hned jasné, že tady si musím kurva doplnit vzdělání! I kotel pod pódiem se řádně rozrostl.

Dnešní den pro mě zakončují The Laws performing Sarcófago, což je jedna ze dvou "kapel", které zde letos vystupují, ještě nikdy jsem je neviděl a opravdu bych rád. Nebýt jich a krátkých povinností, které jsem musel splnit, abych tu mohl gratis být, asi bych dojel až ve středu. Jedná se samozřejmě o reinkarnaci legendárních brazilských thrash/black/deatherů Sarcófago, vedenou jejich původním basákem. Podobný případ jako tribute bandy Death, Bathory atd. Anebo kapely vystupující pod původním názvem, kde je však původní třeba jen jeden člen a zbytek jsou noví a/nebo nájemní hráči. Za mě nemá cenu debatovat o tom, jestli jsou to ti "praví", nebo jen prachsprostý revival, a pokud je máš rád, užívat si naživo své oblíbené vály a alba a být rád, že ti je naživo naservíruje aspoň někdo. A tak si od zvukaře užívám své oblíbené kousky zejména z alba "The Laws of Scourge" nebo staré kanální námrdy jako INRI. První koncert čistě za tmy, a proto je naplno podpořen i světelnou show. Zvuk je za mě trošku rozmazaný, ale možná je to i tím, že je v tu dobu docela rozmazaná už i moje mysl :-). Končí se v příjemných 22 hodin, což znamená, že je ještě spousta času se socializovat a dát si nějakou tu uvítací párty se známými a zároveň jít spát – na festivalové poměry – ještě v nějakou lidskou hodinu. Tedy abych byl přesný, hraje se ještě chvíli potom na KAL stage, ale tam většinou hrají nějaké alternativnosti pro lidi s naprosto odlišným hudebním vkusem (i když nepopírám, že bych si tam určitě něco našel, ale spíš k poslechu doma na dlouhé zimní večery…).

Den 2. (středa 5. 8. 2026)

Bohužel warm-up party a setkání se starým kámošem, kterého jsem viděl fakt rád, se protáhly, takže jsem nešel spát v lidskou hodinu, ale až za svítání. Ranní (dopolední) start tedy jedu pozvolna a nikam se neženu. Ono ostatně není kam, první mě zajímají až ve 12:40 legendární britští Onslaught, kteří zrušili únorové klubové vystoupení. Servíruje se hodně starých fláků z prvních dvou alb – "Power from Hell" a "The Force" – a obecně není důvod k nespokojenosti. Následně si jdu odskočit "dozadu" na veterány Armored Saint, kteří jsou za mě zářným příkladem dobrého rozšiřování repertoáru Obscure Promotion směrem ke klasickému heavy/speed metalu (který sem jinak vozí spíše Pragokoncert, ovšem spíše v podobě stokrát omletých klišovitých kapel). Abych se přiznal, z jejich bohaté diskografie mám pořádně naposlouchaný jen debut "March of the Saint" a třetí desku "Raising Fear". Avšak přesto několik oblíbených songů ze zmíněných desek rozpoznávám. Samozřejmě ani zbytek toho, co pánové vedení Johnem Bushem, známým angažmá v Anthrax, předvádějí, není rozhodně špatný. Nicméně díky nesnesitelnému horku vezmu (stejně jako mnozí jiní) zavděk sezením na paletě v úzkém pruhu stínu pod pevnostní zdí a spíš pasivně poslouchám, než abych aktivně křepčil. Naštěstí jsem si jejich set již užil plnohodnotněji v roce 2019 ve Futuru a byl to fakt supr zážitek!

Ve vodách blízkých heavy metalu zůstáváme i po přesunu na hlavní stage (pokud píšu hlavní, myslím pochopitelně jednu z těch hlavních, ale jména sponzorů fakt pokaždé vypisovat nebudu! :-D) na legendární Metal Church. Ty není oldschool divákům opravdu třeba představovat a na BA taky nejsou zrovna poprvé. Skvělý zvuk, setlist postavený téměř beze zbytku na prvních dvou legendárních albech, které alespoň za mě dává zpěvák skvěle, jako by to byl sám nebožtík David Wayne. Osobně bych možná ocenil zařazení alespoň jedné skladby z období s dalším tragicky zesnulým vokalistou Mikem Howem, protože mají zase úplně jinou a specifickou atmosféru, ale chápu, že do festivalového setu se toho dá narvat ještě míň než na klubový koncert… I tak jsem maximálně spokojený a druhou část setu si jdu užít na přírodní tribunu, kde je sice stejné vedro na chcípnutí, ale aspoň více osobního prostoru a o nic horší výhled než při mačkání se s davy někde kolem zvukaře. Zakončuje se flákem, který si kapela vytkla do jména i prvního alba, a nezbývá než doufat, že tragická bilance zesnulých zpěváků již skončí! Úvod festivalu protknutý kapelami majícími blízko k heavy metalu pro mě zakončují Nevermore, reprezentující směr řekněme power/progressive. V podstatě se jedná o comeback v jistém smyslu legendy. Odpaluje se hned svižným otvírákem "Beyond Within" z pro mě možná nejsilnějšího alba "Dreaming Neon Black" a kdybych nevěděl, že za mikrofonem stojí někdo jiný, býval bych si myslel, že nám zpívá sám nebožtík a otec zakladatel Warrel Dane (už jsme zase u těch zesnulých zpěváků). Rozhodně další silný a osvěžující článek do brutalovské sestavy!

Následně si dávám pauzu a jdu až na čelní představitele crossover thrash metalu Municipal Waste. Ti opravdu dokazují, že "hlavní hrací čas" na hlavní stage si více než zaslouží! Krátké úderné fláky, nějaké ty vtipné průpovídky směrem k publiku a hlavně nejen obrovský circle pit, ale i nekonečný crowd surfing, kdy je místy snad více lidí nahoře než dole. Chvílemi již surfingu chtivé fanoušky nemá pomalu ani kdo zvedat a chudáci ze security mají opravdu plné ruce práce s chytáním rozjařených "plavců". Za což jim patří velké uznání, že to zvládají profesionálně. Hned následně přesun vedle a čekání na legendární Triptykon aneb pokračovatele Celtic Frost pod taktovkou Toma "Warriora" Fischera. Ladí se trošku déle a rovněž mě trochu irituje nekonečně dlouhé nicneříkající intro (když už to někdo potřebuje na albu, tak minimálně na fesťáku s dost omezeným časem bych to jednoznačně vynechal)! Když už mám chuť odejít, tak to naštěstí vše začne naplno a pak už je vše v pořádku. Warriorova ekipa nám servíruje rovnoměrný průřez celou jeho historií, a tak začínáme rovnou zostra – v dřevních dobách Celtic Frost a jejich prvního EP, abychom se pak přesunuli přes elektrizující tvorbu Triptykonu a posledního "keltikovského" alba "Monotheist", na nějž právě Triptykon navazuje, až po zastávku u těch největších kořenů – Hellhammer, a to v podobě tupačky "Messiah". Každý tón kytary a basy v sobě nese syrovost, která by se dala krájet. A povětšinou modrobíle nasvícená scéna se k tomu hodí jak hrnec na prdel. Se setlistem jsem maximálně spokojený! A například z mého velmi oblíbeného kousku "Demon Pact" jde opravdu mráz po zádech! Tím pro dnešek končím a nejdu už ani na Batushku, jejíž brand se po dramatickém schizmatu vrátil do rukou otce zakladatele "Christofora". Místo toho volím dřívější odpočinek, protože je před námi ještě mnoho dní.

Den 3. (čtvrtek 6. 8. 2026)

S brzkým startem to opět nepřeháním a jdu až na 13. hodinu na hlavní stage na Sanguisugabogg. Taková ta kapela, jejíž název si musíte 5 minut opakovat, abyste se jej naučili :-) Jedná se o jeden z mých nedávných objevů, kdy si mě získali při jarním koncertě v Rock Café spolu s neméně zabijáckými Italy Fulci. Jedná se o dřevní US death a doručují přesně to, co si publikum žádá. Melodické deathery z Dánska Illdisposed, o kterých jsem jednu dobu hodně slýchal, stejně vynechávám a jdu si radši do města dát ke dvěma babičkám pořádného hambáče za příznivou cenu k obědu. Když se vracím do areálu s tím, že další program mám až po páté hodině na Obscure stagi, chodím se zchlazovat do sklepení na hlavním plácku, z nichž jedno má pronajatý můj takřka domovský Metal bar ERROR. Krom příjemného chládku tu mají i dobré rumy, likéry a whiskey z mnoha exotických koutů světa, což občas využiji. Zároveň je odsud slyšet dění na hlavních stagích a já se občas podivím, co se to z aparatury valí za bizár! Krom různých lesních rituálů je místy slyšet i něco, co zní jak techno (omlouvám se znalcům elektronické hudby, jestli jsem si to ve své neznalosti spletl s DNB, EBM, house nebo něčím jiným). Myslel jsem, že na podobné laskominky tu máme KAL stage a Brutal by měl být pořád předně metalovým festivalem, ale vývoj evidentně nezastavíš. Jedna z takových věcí, co tu hraje dnes v době mé přítomnosti v Erroru, je kapela Hocico (tzn. slovenské slovo "hocičo", čili česky "kdeco"?), kterou jsem již v soupisce obscurovských akcí v minulosti určitě spatřil. Ne, žertuji. Vlastně to ani nezní úplně špatně, jen na něco takového není člověk tady úplně připraven a spíš by se to hodilo někam na Let It Roll, Colours nebo RFP. No ale k tomu směřování festivalu se ještě vrátím v závěru.

Postupně se nachyluje čas, abych se přesunul na zadní stage na legendární Bay Area thrashery Death Angel. Čest už jsem měl několikrát a mladická energie z těchto původem Filipínců nevyprchává ani po padesátce. Slyšíme nějaké starší fláky, ale ještě více těch novějších z jejich dnes již mnohem bohatší "pocomebackové" historie. Šlape jim to jak hodinky. Následně potkávám partičku, s níž tu stanuju a pobývám, a i když se skrz odlišný hudební vkus moc nepotkáváme, vydáváme se všichni po občerstvení na deathmetalovou legendu Deicide. A zde se projevuje za mě jediný, zato znatelný fuckup letošního festivalu. Totiž umístění mnoha ikonických kapel staré školy, na které chodí stabilně velké davy, na Obscure stage. Již začátkem vystoupení se nedá rozumně dostat blíže než 20 m za zvukaře, pokud se nechcete nepříjemně prodírat davem. Dav se rozroste tak, že sahá až na zelenou louku s občerstvením a merch stánky. Zatímco na hlavních stagích hrají kolikrát kapely, na nichž je plácek poloprázdný. No nic, radši než se rvát o kousek blíž, ale stejně dost daleko, sedáme si na paletové lavičky na louce a pozorujeme tu řežbu zpovzdálí. Dnes to pojímám ultraminimalisticky, a tak ze společenských důvodů odkládám objevování labužnickými blackery doporučované Aura Noir, temně romantické atmosferiky Alcest, které jsem viděl už opravdu hodněkrát, a pohříchu i newyorské řezníky Immolation, kteří se tu v únoru představili na halovém koncertě s Mayhem a Marduk. Šetřím síly na uzavírače dneška – legendární maďarské Tormentor (aneb původní kapelu Attily z Mayhem) – kteří se na Obscure stagi představují ve vskutku nekřesťanskou hodinu 2:10. Narváno je však i tak dost. Pro mě to byla ta druhá kapela, co jsem ještě nikdy neviděl, a zároveň must see. I když v tuto dobu člověk už jen tak přežívá a spíš si to tak odškrtne. Ale úvodní stejnojmenný track "Tormentor" nebo legendární temná balada "Elisabeth Bathory" naživo srdíčko potěšily… Jo a dnes konečně zapršelo a osvěžil se vzduch…

Den 4. (pátek 7. 8. 2026)

Jdu až ve 14 hodin na Skoty Saor, kteří dnes otvírají Obscure stage. Jedná se o živou vodu na pagan/folkmetalové scéně. Jednu z mála kapel, co to za mě dělá dobře, aby z toho nebyla tuctová fidlačka se zpíváním o chlastu a pirátech, jak tomu bývá v případě většiny kapel z tohoto žánru… Hned úvodní 12minutový otvírák "Amidst the Ruins" ze stejnojmenného nového alba potěší svou gradací, změnami tempa, epičností, střídáním mužských i ženských vokálů i jejich intenzivním zdvojováním. Pak přicházejí na řadu nějaké starší věci než poslední 2 alba, které nemám naposlouchané. Zůstal bych i tak, ale jelikož jsem si je užil již loni na jaře v klubové atmosféře Futura, jdu se při čtvrtém songu radši uklidit před znovu gradujícím vedrem někam do stínu na pivko. A hned potom ulovit dobré místo na tuzemskou vycházející hvězdu hnilobného death metalu – Sněť. Kontroverzní vítězové Zlatého Anděla za rok 2021 si vydobyli místo na hlavní stagi. A řádně ho využívají. Pětice pod prohnilým bannerem s logem korespondujícím s názvem kapely rozjíždí nevídaný válec! Opět perfektní zvuk a nekompromisní nátěr, beroucí s sebou všechno, co stojí v cestě! Opravdu za mě bez přehánění jedno z nejlepších vystoupení festivalu (alespoň z toho, co jsem viděl). Škoda jen, že prostranství před zvukařem je zaplněné jen cca z poloviny, nicméně myslím, že zde si Sněť získala spoustu nových fanoušků a možná si více otevřela dveře do světa! Neudržel jsem se a musel jsem si výjimečně zacrowdsurfovat na podporu. Prostě skvělé!

Poté se nějakou dobu zdržuji kolem Error baru a občas slyším něco z hlavních stagí, kde následují staří harcovníci Corrosion of Conformity, a musím říct, že bych si je měl taky naposlouchat, protože to vůbec nezní špatně. No ale hlavně ob 2 kapely po Sněti nemůžu vynechat vedle tvorby Toma G. Warriora druhý klenot švýcarské metalové scény – Coroner. Ostatně znalci vědí, že i oni byli ve svých začátcích s Warriorem personálně propojeni, ale to jen tak na odbočku. Coroner vždy byli velká srdcovka, začal jsem je poslouchat, když byli v limbu a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo změnit. Nicméně od doby jejich comebacku jsem je viděl již počtvrté, z toho podruhé letos, jelikož už jsem měl tu čest právě na gdaňském Mysticu. To ale vůbec nevadí. Ani přesto, že setlist je prakticky totožný. Oni mají prostě své kouzlo, v němž kombinují progresi a syrovost, hráčské umění, údernost, prostě všechno. Setlist je tedy z poloviny postavený na za mě velmi vydařeném comebackovém albu "Dissonance Theory", dále nesmí chybět klipovka "Masked Jackal" z legendárního "Punishment for Decadence" a zbylé tři fláky reprezentují alba "Mental Vortex" a "Grin". Jakožto přece jen progresivněji laděná kapela se Coroner na rozdíl od mnoha jiných zaměřují právě spíše na novější tvorbu než na dřevnější začátky. Ale přijde mi, že dnešní vystoupení je ještě o chlup lepší než to na Mysticu. Jednak asi zvukově a druhak i frontman Ron Broder se trochu více rozmluvil a jinak distingovaní umělci působili tak nějak uvolněněji. Jako by se ze sebe kapely na Brutal Assaultu snažily dostat to nejlepší, jelikož se jedná opravdu o prestižní značku. Po nějakém tom občerstvení a večeři se rozhoduji jít na třetí stage na Grave, jelikož mi psaly kamarádky, že tu budou. Jedny ze zástupců velké švédské deathmetalové čtyřky už jsem viděl několikrát, takže to není must see, ale na druhou stranu nikdy nezklamou a nejinak tomu bylo i tentokrát. Borci vsází z velké části na setlist z prvních tří alb, což u podobných kapel bývají většinou i alba nejlepší. Prostranství je zaplněné tak akorát, není to naštěstí takový masakr jako na Deicide, a tak se dá koncert ještě vidět z rozumné vzdálenosti a mít kolem sebe aspoň pár cm osobního prostoru.

Po chvilce se již chystám na Octagon stage a jediné své vystoupení festivalu, které zde plánuju zhlédnout. Dnes to zde totiž uzavírají legendární australští thrasheři Mortal Sin. Mám dost obavy, jestli pro ně toto není malá stage, navíc jelikož je ze všech stran ohraničená vysokými zdmi, mohlo by zde v případě přelidnění hrozit i ušlapání. Jdu sem proto cca 10 minut před začátkem vystoupení. Černé scénáře se naštěstí nevyplňují a lidi se sem nakonec vejdou za mě tak akorát. Během akce se dá s trochou úsilí projít odzadu do moshpitu i zpět. Nicméně nebudu předbíhat. Mortal Sin jsem viděl jen jednou, a to kdysi dávno před 19 lety ve zlínské hale Novesta v rámci zahájení tehdejšího Metalmania festivalu. Tehdy jeli tour ke comebackovému albu "Absence of Faith". A říkal jsem si, že nějak moc nehrajou. Oni se totiž rozpadli znovu a toto byl jejich druhý comeback. Nicméně dnešní vystoupení má naprosté grády. Většinu setlistu obstarávají fláky z prvních dvou alb "Mayhemic Destruction" a "Face of Despair", což jsou za mě naprosté klenoty se specifickou atmosférou! Dochází ale i na novější věci, které nemám naposlouchané, a musím říct, že např. po poslechu "Psychology of Death" ze stejnojmenného posledního alba (2011) je mi jasné, že si musím doplnit vzdělání… Zvuk opět skvělý, známý za světelným pultem se ve srovnání s ostatními kapelami hrajícími v Octagonu taky patřičně zapotil a moshpit jede, jak se patří. Je tu i mnoho mladých metalheads, dokonce i nějaké křehké květinky, takže je super, že tato muzika žije a má své mladé fans, kteří ji pak třeba budou dále hrát a reprodukovat, až dědci pomřou… Závěrečnou děkovačku provází rozhazování trsátek po hrstech, a tak též jedno ulovím… Maximální spokojenost! Rozhodování, zda mám běhat na hlavní stage zhlédnout moji celkem srdcovku melancholického rock/metalu – Katatonii (aby si někdo nemyslel, že jsem jen bigotní fanoušek umaštěného metalu!), kterou jsem už viděl několikrát, nebo se jít podívat dozadu na Marduk (které sice kdovíjak neposlouchám, ale naživo celkem umí) a rovnou tu počkat na Vio-Lence, vyřeším tak, že si jdu dát pivo a až poté v klidu s nějakým předstihem dojdu právě na Vio-Lence. Ti pro mě dnes uzavírají trilogii thrashových srdcovek, které by se všechny bezpochyby vešly do mé thrashové TOP 20 (na rozdíl od mnoha velkých jmen). Dnešní Vio-Lence v podstatě obnáší pouze původního vokalistu Seana Killiana obklopeného nájemnými hráči. To ale vůbec nevadí, právě naopak, borci servírují legendární fláky z alb "Eternal Nightmare" a "Oppressing the Masses" s neuvěřitelnou energií a Seanovy pověstné melodické ječáky jedou pořád jak zamlada. Osobně jsem rád, že přidávají i zástupce ze za mě dost nedoceněného a hutného groovy alba "Nothing to Gain" – a to za mě přímo snad nejlepší flák – "Ageless Eyes". Jeden song pak, pokud dobře pamatuji, přidávají i z comebackového EP, které snad ani nemám naposlouchané. Opět moc dobré. Viděl jsem je teprve podruhé a ještě bych tak další 2 vystoupení potřeboval, abych se jich nabažil a šel se místo nich podívat třeba na zajímavé melodic blackery Old Man's Child, kteří v tu dobu hráli na hlavní stagi.

Den 5. (sobota 8. 8. 2026)

Sobota pro mě byla již dojezdový den. Na hlavní stagi zhlížím technické deathery z Ameriky Revocation, následně plážové thrashery Sacred Reich. Ti pro mě nikdy nepředstavovali špičku, mají silnější i slabší kusy, ale jako pohodovka naživo OK. Frontman to hodně prokládá průpovídkami o tom, jak je důležitý "smoke weed, drink beer, no matter who and what colour you are a hlavně mít good time". V závěru zazní i moje nejoblíbenější skladba od nich – "Surf Nicaragua" ze stejnojmenného EP, ale to již čekám před vedlejší stagí na Demolition Hammer nebo Monstrosity, jelikož tištěný program a program v aplikaci se co do jejich pořadí liší. Nakonec podle prvních tónů a loga pochopím, že nejsou to ani jedni z nich, ale někdo úplně jiný. Jdu si tedy dát oběd a následně se už chystají opravdu Demolition Hammer. Jak je vidět podle houstnoucího kotle ještě před začátkem, po tomto death/thrashovém parním válci z New Yorku je opravdu velký hlad. Sám jsem je zde na BA viděl poprvé v roce 2019 a bylo to snad moje top vystoupení toho roku, kdy jsme s kámošem řádili ve druhé řadě jak diví s nadšením ve tváři. Tehdy pršelo, dnes po 4 z 5 dní veder a tím, že jsem je už viděl, se spokojím s pouhým házením hlavou a hraním na air guitar o něco více bokem. Kotel, který se zde však rozjíždí, nemá obdoby. Moshpitové kolečko má opravdu velký průměr. Stejně jako na Municipal Waste je i zde překvapivě počet crowdsurferů takový, že kolikrát dochází pomalu ke srážkám plavidel a security to skoro nestíhají chytat :-D Mimochodem jim patří za jejich práci velký respekt, neboť chytat už 50. upoceného rozjařeného řízka za půl vystoupení (některé z nich poněkolikáté) vyžaduje notnou dávku porozumění a trpělivosti :-). Hlavní odchytávač jen ukazuje davu, aby jedince, kteří jedou nohama napřed, otočili hlavou napřed a jemu tak nehrozila kopačka do hlavy. V zákulisním prostranství mezi stagemi lze vidět i hlavního organizátora festivalu, jak si náležitě užívá koncert a air drumming a vzal sem i své malé ratolesti. Až mě překvapuje, že Demolition Hammer vřavou pod pódiem, počtem crowdsurferů a běžců v pitu, kteří ani koncem vystoupení nijak neubírali na rychlosti a divokosti, předčili většinu hardcorových/crossover kapel, pro něž je tento druh řádění nejvíce typický. Uff, to byla pařba!

Posledním vystoupením, které letos zhlédnu, jsou staří deathmetaloví pardálové z Floridy – Monstrosity, kteří sice nikdy nebyli řazeni mezi velkou místní DM čtyřku, ale za mě si s nimi nijak nezadají. Mám jejich styl a atmosféru celkem rád a zejména fláky z jejich prvních dvou alb jako "Burden of Evil", "Fatal Millennium" nebo "Ceremonial Void" si náležitě užívám. Když jsem je zde na BA před lety viděl, měli bohužel asi jen 30 minut hracího času, z nějž navíc asi 5 min. ztratili technickými obtížemi, tak alespoň tentokrát to byl na festivalové poměry plnohodnotný (45 min.) set. Bohužel slunce svítí tak debilně, že ze všech úhlů je přes jeho paprsky na pódiu vidět celkem prd (brýle jsem měl). A pak? Pak se loučím. I když je dnešní večer ještě setsakra nabitý! Insomnium, Left to Die, Satyricon, Vader, Cryptopsy atd. atd. To jsou jen věci, které by byly zajímavé pro mě. Pro spoustu jiných jsou kapelou festivalu legendární Candlemass nebo industriální Perturbator, i když druzí zmínění tu hrají pečení vaření. Tak proč to balím předčasně? Protože v pondělí brzy vstávám na kšeft (jsem OSVČ a dovolenou mi nikdo nezaplatí) a chci se aspoň v neděli vyspat dlouho a v klidu a tichu – tedy doma. Protože nikdo nemládneme a všechny kapely, co zbývají a zajímaly by mě, jsem už několikrát viděl, a tudíž je nemám v must see. A protože jsem to letos pojal tak, jak jsem napsal v úvodu, a tedy stylem, že méně je někdy více… Navíc díky svému odpočinku doma zvládám ještě místo zbytku soboty v neděli afterparty v Modré Vopici, kde si dávám znovu Monstrosity v klubové atmosféře a navíc je tu plno tak akorát. Podpořené předkapelami I Hate God, ale hlavně Cancer Void, o kterých jsem netušil jednak to, že jsou našinci, a druhak, že tam hraje Klim (ex-Sněť, Bahratal), a je to další skvělé a nadějné embryo do líhně našeho prohnilého death metalu!

Celkové dojmy a zhodnocení

Jak jsem již předeslal, na Brutal Assault jsem jel po několika letech a řekl jsem si tehdy, že je to na mě moc velké, moc lidí, moc rozházených stagí a ještě pro zájemce různé dobrovolné atrakce. Prostě takový cirkus a náš malý Wacken. Něco z toho je daň za skvostný line-up, kde si na své přijdou fanoušci napříč subžánry dnes už nejen metalu, ale i různé alternativy, něco z toho je o prioritách pořadatelů, kam to chtějí směřovat. Paradoxně, i když jsem z mnoha stran slyšel, že letos je za ně line-up slabší, tak já jsem si tam našel svých pár klenotů a zároveň neprahnul po tom vidět vše, co mě teoreticky zajímá, a právě s touto filozofií "méně je někdy více" jsem si to užil. Mohl jsem si ve volných chvílích zajít na jídlo či pivo do města a ušetřit peníze, aniž bych o něco přišel, a nemusel se honit od pódia k pódiu. Ostatně co se týče například cen piva, ve srovnání s dnešní dobou, inflací a i polským Mysticem (základní pivo za skoro 120 Kč) mi přijde cena za základní piva (Radegast 10 – 70 Kč a Kozel 11 – 77 Kč) ještě celkem přijatelná. A "speciálnější" piva okolo stovky jsou srovnatelná s pražskou hospodou (samozřejmě do kelímku to není to pravé ořechové, ale je to festival). A když má člověk, co se občerstvení týče, čas a chce šetřit, najde i jídlo za 150–200 Kč, kterého se celkem i nají a je to i docela dobré. Já se takto konkrétně stravoval u jednoho veganského stánku, ačkoli jsem všežravec, a byl jsem spokojen. Samozřejmě pak tu byla i jídla za 400, ale každý si mohl vybrat. V areálu bylo dost míst, kde se dala doplnit pitná voda, kde si odskočit na WC, kousek od hlavního vstupu branka z trussů s vodními tryskami, pod kterou jste si mohli vlézt a nechat se osprchovat. Vzhledem k dost šíleným vedrům povolali organizátoři hasiče, kterými se zájemci mohli nechat pokropit. A naštěstí je v areálu dost míst, kde se dá zchladit uvnitř katakomb a dát si přitom třeba i dobrý drink v několika místních barech. Což je výhoda třeba oproti Basinfire festu na zelené louce bez zázemí. Rovněž oceňuji snahu organizátorů udělat pár týdnů před festivalem změny finálního programu tak, aby se hudebně podobní interpreti nekřížili v rámci hracích časů a jejich fanoušci si nemuseli vybírat buď, anebo. Samozřejmě pro lidi se širším záběrem vždycky k nějakému křížení došlo, ale s tím se u tak velkého festivalu nedá nic dělat.

Jedinou výtku bych měl k umístění některých kultovních kapel s početnou fanouškovskou základnou na zadní stage. Ne snad proto, že by byla méněcenná, ale kvůli omezené kapacitě prostranství. Jak jsem již zmiňoval, jednalo se například o Deicide. A co jsem slyšel od lidí, podobné případy nepřekvapivě nastaly i u vystoupení např. Vader nebo Marduk. Je mi samozřejmě jasné, že na pořadatele a umístění na tu kterou stage a v ten který čas je v tomto velký tlak od managementů kapel a nelze všem vyjít vstříc. Avšak jde mi o to, že na hlavních pódiích často hráli, když jsem šel zrovna kolem, různí interpreti, kteří prostranství zaplnili sotva z poloviny, a výše zmínění interpreti na třetí stagi by to prostranství zaplnili mnohem více, když tam stál zástup lidí až na zelenou louku. A tím bych se chtěl dostat k závěrečnému zamyšlení. To se týká celkového směřování dramaturgie Brutal Assaultu a vzhledem k programu letošního jara i obecně akcí Obscure Promotion. Brutal Assault se vždy (resp. minimálně od doby, co je v Josefově) vyznačoval velkou pestrostí v rámci metalových subžánrů i jejich křížení s jinými hudebními styly při zachování velké kvality a jisté fluktuace interpretů. Velká jména a taháky jsou doplněny klenoty pro "nerdy", mezi něž se v určitých žánrech řadím i já. V tomto je Brutal jasná neohrožená jednička u nás a jedná se bezpochyby i o jeden z dramaturgicky nejsilnějších festivalů Evropy, již dávno kultovní brand, mající velký podíl na tom, že je naše celkem malá Česká republika brána jako velký ráj pro metalisty. Nemám problém ani s alternativou z úplně jiných soudků, avšak myslím si, že v tomto je lepší ponechat menší alternativní interprety pro specifické labužníky na KAL či Octagon stage. A necpat mermomocí na hlavní pódia kdejaké hard/metalcore kapely pochybného významu, u nichž jsou nejvýraznějším prvkem frontmanovy fráze "fucking fuck", "motherfucking circle pit", "let me see your hands" a "jump, jump". Nebo různé elektro bizarnosti, hodící se spíše na Let It Roll, Rock For People atd. Ačkoli vyprodaný areál svědčí o tom, že zatím se najde dost spokojených fanoušků, já už bych dále poměr příliš vzdálených žánrů k původnímu dramaturgickému zaměření nezvyšoval. A myslím si, že nejen já. Brutal Assault by měl pořád zůstat primárně metalovým festivalem ve všech svých barvách a podobách a doufám, že se postupem času nestane jakýmsi catch-all festivalem, kterých máme u nás i všude jinde dost.

Autor textu: Thrasher Vojti